Věra Kovářová - Předsedkyně středočeské organizace Starostové a nezávislí a zastupitelka Středočeského kraje

Nepohádka

Za devatero horami a devatero řekami se rozkládala země nádherná, ba dokonce líbezná. V jejím čele stál panovník, který byl sice inteligentní a sečtělý, ale ne moudrý; který se prohlašoval za pravdomluvného, ale často lhal; který byl lidový, ale neměl rád lidi. O jeho špatných stránkách a neřestech všichni obyvatelé království věděli – ale nikomu nevadily, naopak: většina obyvatel království měla radost, protože na rozdíl od jeho předchůdců se choval úplně jako ti nejprostřednější z nich – a dokonce se za to vůbec nestyděl. V jeho království měly proběhnout volby, na jejichž základě se obsazovala místa v zákonodárném sboru. V době, než nastoupil svou vládu panovník, rozhodovali členové zákonodárného sboru nejen o zákonech, ale také o složení nejvyšší rady, která od dob sepsání konstituce určovala politiku království; od začátku jeho panování ovšem o složení nejvyšší rady – a tím i o politice království – rozhodoval sám panovník. Členové zákonodárného sboru se z obav o svoji politickou budoucnost pokorně přizpůsobovali jeho vůli.

Obyvatelstvu to nejdřív ani trochu nevadilo: Panovník totiž slíbil, že když ho budou všichni poslouchat a přijmou i další kroky příčící se dosavadním pravidlům, budou se mít všichni lépe. A tak ho poslouchali. Občas se sice ozvala kritika – ta ale byla vždy rychle umlčena s poukazem na to, že dotyční kritici konají proti nejlepším zájmům lidu, které jako jediný znal a určoval sám panovník.

Kupodivu nevadilo ani to, že se panovník obklopil lidmi s nedobrou pověstí: vidina blahobytné budoucnosti pod jeho taktovkou totiž přehlušila veškeré pochybnosti. Stejný argument přebil i námitky těch, kteří si stěžovali na nedodržování pravidel, na nichž se usnesl zákonodárný sbor, nebo těch, která byla od nepaměti respektována.

To trvalo řadu let až do předčasné panovníkovy rezignace, po které se odebral na odpočinek. Po jeho odchodu nastala v království neuvěřitelná spoušť. Lidé si totiž během panovníkovy vlády odvykli věnovat se politice; ty, kteří by pro ni byli nejzpůsobilejší, se po letech, kdy se raději věnovali svým vlastním záležitostem, nikomu nepodařilo přemluvit, aby se správou veřejných věcí znovu začali zabývat. A ti, kteří vykonávali vysoké státní funkce za panovníkovy vlády, byli najednou bezradní: zvykli si totiž, že k úspěchu stačí jen opakovat panovníkovy myšlenky, a v jeho nepřítomnosti nevěděli, co si počít.  Země se tak řadu let potácela v neuspokojivém stavu, který prosperitu slibovanou panovníkem nepřipomínal ani náznakem.

Že vám tento příběh něco připomíná? Mně také – a radost z toho nemám…

« Archiv aktualit